Do konce roku 1989 jsme byli zvyklí na to, že jsme se nemuseli o nic moc starat. Naším hlavním úkolem bylo v pravý čas souhlasit, v pravý čas pranýřovat a v pravý čas mlčet. O všechno ostatní se nám postaral stát, konkrétně jediná všemocná vládní strana. Politici vše zařídili a my jsme se tak nemuseli obtěžovat. Protože jsme se lecčím vlastně ani nesměli obtěžovat. Vláda nám tu všechno nalinkovala a my jsme věděli, co nás čeká od narození až do smrti. Stačilo držet ústa a krok. Po zmíněném roce se to změnilo. Dostali jsme posametovou svobodu a konečně o sobě mohli daleko větší měrou rozhodovat i sami.

Politikům bylo ponecháno rozhodování o velkých, celostátních nebo regionálních záležitostech, ale své vlastní osudy jsme mohli vzít do vlastních rukou my sami. A v hojné míře jsme tuto možnost využili. Kdekdo začal soukromě podnikat, kdekdo se věnoval nově všemu možnému, čemu se dříve věnovat nemohl, s vědomím toho, že záleží jenom na nás samotných, uspějeme-li. Ale toto nadšení nám bohužel dlouho nevydrželo. A dnes už pomalu spějeme zpět, do dob minula. Lidé začínají zapomínat a stále častěji slyšíme hlasy, jak za komunistů nebo jim podobného Babiše bylo líp. Stále častěji jsme hamižní, chceme mít víc a víc, a běda, když se nám to neplní.

Spousta z nás s nostalgií vzpomíná na socialistické ceny, aniž by se braly v potaz i tehdejší daleko nižší mzdy, kdekdo vychvaluje minulý režim, jako by zapomněl na ten věčný nedostatek zboží, nekvalitu služeb, lenost a neschopnost řemeslníků a zvůli úředníků. A je pořád méně těch, kdo si váží naší dnešní svobody. Když se nám nevede skvěle, žádáme pomoc od státu. A když nám ji politici nedají, pranýřujeme je. A když nám ji dají, komplikují kvůli vznikajícím dluhům situaci nás všech, čímž se také nezavděčí. A málokdo z nás si je ochotno připustit, že politici nejsou všemocní. A co si sami nezasloužíme, to nám tito zajistit nemohou. Jedině na úkor někoho jiného, kdo se ale obvykle nedá.