Jednou z výhod, které mají lidé oproti velké většině ostatních živočichů, je náš mozek. Právě inteligence je to, co nám umožnilo dostat se až na vrchol a měnit své prostředí, místo toho, aby prostředí měnilo nás. Díky němu jsme se také dokázali rozšířit po celé planetě. Je ovšem potřeba přiznat, že cesta k tomu nebyla jednoduchá. Když jsme se jako druh poprvé oddělili od ostatních velkých opic, příliš jsme se od nich nelišili, ať už stavbou těla či inteligencí. Jak však šel čas, došlo zde k podstatné změně.

 

V první řadě je nutné si uvědomit změnu našeho životního stylu. Z obyvatel lesa jsme se prakticky přes noc stali tvory ze savan. Bylo to způsobeno změnou klimatu, která zničila velkou část afrických pralesů a nahradila je právě travnatými savanami. A obyvatelé se museli přizpůsobit.

 

 

Prvním krokem byla stále vzpřímenější chůze, která nám umožnila lépe vidět přes vysokou trávu. Tak jsme mohli dříve zpozorovat blížící se nebezpečí, případně kořist. A právě ta se stala důležitým faktorem při vývoji našeho mozku.

 

Asi není nic překvapujícího, že čím složitější mozek je, tím více energie ke svému fungování potřebuje. A je dobře známo, že maso obsahuje mnohem více kalorií, než rostlinná strava. Koneckonců, stačí se podívat na býložravce, kteří musí trávit prakticky celý den pastvou, zatímco masožravci se obejdou klidně i několik dnů bez jídla, aniž by jim to nějak ublížilo.

 

 

Jakmile tedy lidé zařadili do svého jídelníčku více masa, měli dostatečný příjem kalorií na to, aby se mozek mohl dále vyvíjet. Pomohlo také to, že úspěšný lov trval mnohem kratší dobu, než celodenní sběr, a několik mužů mohlo přinést kořist pro celý kmen. To znamenalo, že lidé se již nemuseli věnovat celý den pouze shánění potravy. Najednou měli volný čas, ve kterém mohli realizovat nové nápady a podporovat tak rozvoj svých duševních schopností, a tedy i mozku. Tak jsme dorazili až do dnešního dne. Je samozřejmě pravděpodobné, že se náš mozek bude i nadále vyvíjet. Ovšem jakým směrem, to ukáže teprve čas.

Věda je obor, bez kterého se neobejdeme. Ono vlastně se ani nejde obejít bez vědy, protože věda je úplně všude kolem nás. Není nic, co by neobsahovalo alespoň kousek vědy. I když mluvíme, tak je to vlastně věda. I jakýkoliv náš pohyb je věda. A proč? Protože jsme se to naučili. Vše, co se neučíme je věda. Už i staří Egypťané věděli, že věda není žádný zázrak, ale skutečná věda, kterou lze využít ke svému prospěchu. A tak právě vznikly taky samotné pyramidy a další artefakty. Musím také říct, že Egypťané byly na svou dobu velmi vyspělý národ a uměly toho na svou dobu opravdu až moc. No jen si představte, jak tahaly, tak velké kusy kamenů a pěkně otesaných kvádrů nahoru na pyramidu? Samozřejmě, že za pomocí klady a taky díky lidské síle. Věděli, že čím víc lidí za provaz potáhne, tím menší bude odpor a těleso se lépe táhne.

Proto taky vzniklo pořekadlo táhnout za jeden provaz. Myslím, že je to dosti výstižné a je tady jasně vidět, že když si lidé rozumí a drží spolu, že toho zvládnou více než jedinec. Ovšem i výjimky jsou, a i jedinci dokáží být ve vědě zběhlí. Tak například génius Albert Einstein nebo Edison. Ti byli naprosto skvělí vědci a musím taky říct, že by s nimi byla i sranda. Díky nim máme taky lepší cestu k další vědě. 

Vždyť co bychom dělali bez žárovky? Myslím, že bychom asi ještě svítili petrolejkami nebo svíčkami nebo bychom čekali, kdo vymyslí jiný zdroj světla. Tady alespoň vidíte, že člověk si vědců musí všímat a vážit si jich. Vždyť díky vědcům máme léky, očkování a skvělou lékařskou péči. Já si třeba nedokážu představit svět bez antibiotik a penicilinu. To by pak stačila nějaká infekce či zápal, a to bychom pak léčili jak? Bylinkami? Myslím, že nějaký heřmánek nebo kopřiva antibiotika nenahradí. Stále raději věřím vědcům než šamanům, co všechno léči třeba kopřivami. Někdy je potřeba znát dobře vědu, abychom se mohli posunout dále. 

Pamatujete si na film Slunce, seno, jahody? Každému se jistě vybaví známá scéna, kdy zkouší, jak se zvýší dojivost při poslechu hudby. Tato metoda nám možná přijde úsměvná, ale pravdou je, že ve světě ji opravdu někteří chovatelé zkoušejí a tvrdí, že je úspěšná. Vytvořit lepší prostředí pro krávy, od kterého si mnozí farmáři slibují větší dojivost či chutnější mléko, není tedy žádnou novinkou. Vyjma již zmíněného poslechu hudby můžeme zmínit třeba i speciální masáže pro krávy, které provádí proškolený chiropraktik. V Rusku šli ale ještě dál a nabízí svým kravám virtuální realitu.
Zajímavého experimentu se zhostili farmáři poblíž Moskvy. Spojili svoje síly s vývojaři a veterináři, aby mohli zajistit co nejvhodnější virtuální simulaci speciálně pro krávy.

Jejich cílem údajně je, aby mohli nadojit výživově bohatší mléko. A jak toho z pomocí virtuální reality míní vlastně dosáhnout? Chtějí zařídit, aby krávy v kravínech byly spokojenější a aby se cítily tak, jakoby byly v přirozenějším prostředí. Virtuální realita pro ně představuje simulaci prosluněné letní louky.
Jakkoliv se to může na první pohled zdát banální, sestavit headset, který by mohl být úspěšně aplikován, bylo poněkud složitější. Krávy mají naprosto jiné postavení očí oproti člověku. Díky němu dokáží vidět 300 stupňů zorného pole, avšak binokulární vidění je omezené na 25 až 30 stupňů.
Spektrum barev, které běžně vidí, je také odlišné od lidského. Krávy umí lépe rozlišovat mezi odstíny červené, oranžové a žluté.

Oproti člověku jsou na tom pro změnu o něco hůře s rozlišováním barev na druhém konci spektra, tedy zelené, modré a fialové. Vývojaři tedy museli vzít v úvahu tyto aspekty a poté vytvořili unikátní simulaci louky speciálně pro krávy.
Podle prvních výsledků byli jednoznačně úspěšní. Krávy vykazují v menším měřítku úzkost a naopak se projevují spíše kladné emoce. Prozatím se však nedá říct, zda veselejší krávy budou mít vliv i na nutriční hodnoty mléka, či na jejich dojivost.

Ten pohled známe všichni. Někam jedeme, a kolem dokola vidíme pouze obrovské lány polí, kam až oko dohlédne. Jsme přitom přesvědčeni, že zde pro nás roste jídlo a že zemědělci, kteří zde pracují, ví, co dělají. To je však chyba.

 

V dnešní době je zemědělství byznys jako každý jiný, a to poměrně tvrdý. Cílem není produkovat potraviny, nýbrž dosáhnout zisku, a to jakýmkoliv nezbytným způsobem. Tento přístup však půdu ničí a v budoucnu povede k mnoha problémům. K tomu přispívá fakt, že většina hospodářů není vlastníkem půdy, kde pěstují, nýbrž nájemci. Proto k ní také nemají prakticky žádný vztah. Znamená to také, že nemusí přemýšlet v dlouhodobém horizontu. A majitelé se příliš nestarají, co se tam děje, dokud jim platí nájem.

 

Často jsou to soukromé osoby, kterým byla půda vrácena v restituci. Avšak ti na rozdíl od svých předků žijí ve městě a mají úplně jiný životní styl. Vrátit se na pole se chce málokomu. Zároveň však ví, že půda je cenná komodita, kterou je však třeba udržovat. Udělají tedy tu nejjednodušší věc, půdu pronajmou těm, kteří na ní pěstovat chtějí. To však přináší několik problémů

 

V první řadě jsou zde obrovské lány polí. Ty vznikají tak, že si zemědělské firmy pronajmou či koupí půdu od několika sousedících vlastníků a spojí ji v jedno velké pole. To však není pro naši krajinu příliš vhodné, neboť déšť následně bez překážek splavuje vrchní, úrodnou vrstvu půdy.

 

Pro zemědělce jsou však tyto velké plochy výhodné z hlediska zisku. Předně mohou sázet na celé ploše, aniž by se museli mít mezery na cestách mezi jednotlivými políčky. To znamená vyšší produkci a vyšší zisk. Dále je tam snazší práce s těžší mechanizací, což je určitě také plus. Z jejich hlediska tedy zemědělci nemají důvod udržovat menší políčka nebo na nich nechávat remízky či stromky. Snížil by se jim zisk, což by v tvrdé konkurenci mohlo být až likvidační.

 

Dalším problémem je skladba plodin. Jak bylo již řečeno, zemědělství je podnikání jako každé jiné. Dává tedy smysl, že budou sázet především plodiny s nejlepším poměrem nákladů a výnosů. V dnešní době se jedná především o kukuřici a řepku, až na třetím místě je pšenice.

 

Tyto plodiny však mají své nevýhody. U řepky je to velká chemizace, tedy postřiky různými prostředky, která je nutná pro dosažení maximálního výnosu. Problémem kukuřice jsou mělké kořeny, které prakticky nedrží a neproráží půdu do hloubky. V době sucha tak umožňují odplavování velkého množství ornice při letních prudkých deštích.

 

Navíc většina z této produkce nejde na jídlo. Řepka se používá především k výrobě bionafty a kukuřice jako biopalivo nebo na siláž.

 

Toto jsou jen některé problémy, které naše zemědělství trápí. Řešením by bylo nastavení dotací tak, aby se mnohem více vyplatilo chovat se ekologicky než koukat pouze na výnosy a na zisk. Toho se však nejspíše nedočkáme, dokud nenastanou opravdové problémy.